V sobotu 4. 11. 2023 jsme se vydali do Plas, abychom byli přítomni události, která už v diecézi dlouho nebyla a asi zas dlouho nebude, totiž jáhenskému svěcení. Tím, kdo vstupoval do této služby byl člen tamější komunity oblátů Oto Medvec, výborný člověk, se kterým se teď dá mnohdy potkat v Plzni, neboť pracuje na částečný úvazek na Diecézním centru mládeže.
Sešli jsme se krátce před devátou na Terminálu u vlakového nádraží. Bylo nás dost a do autobusu jsme se vešli jen proto, že přijel prázdný. Čím více se však zaplňoval na jednotlivých zastávkách, tím to bylo horší. Naštěstí Plasy nejsou tak daleko od Plzně.
Proběhlo naše obvyklé kolečko představování se a pak už jsme vykročili směrem ke klášternímu kostelu, který prošel nedávno generální opravou, při níž byl odhalen překrásný románský portál hlavního vchodu z dvanáctého století.
Začal obřad svěcení. Dojatý Oto. Výborné kázání otce biskupa o blízkosti k Bohu, ke komunitě bratří, k lidem, ke kterým bude Oto poslán. Krásné litanie. Chvíle, kdy se svěcenec vrhá tváří k zemi. Přivítání sborem jáhnů. První mše, při které sloužil jako jáhen. Krása.
Museli jsme pak hodně odolávat pozvání na následné pohoštění v klášteře, ale čas nás tlačil a my jsme ještě chtěli projít osmikilometrovou cestu podél Střely do Mladotic. Takže jsme hned vyrazili.
Podzim v listnatých lesích je překrásný a u Střely jsou listnaté lesy.
Absence novojáhenského guláše se nicméně projevila naším hladem. Na jednom vhodném místě na ostrohu nad řekou rozdělal Kryštof Pospíšil oheň a všichni si opekli donesené buřty.
Po cestě do Mladotic jsme se ještě stihli pomodlit růženec, pomáhali jsme těm, pro které byla cesta skalnatým terénem obtížnější a kochali se překrásnou přírodou.
Tři účastnice naší výpravy se však po cestě ztratily, sešly totiž ze značky a zjistily to až po drahné době. Na vlakové zastávce v Mladoticích jsme je nedočkavě vyhlíželi, proběhlo několik neúspěšných pokusů o telefonické spojení, až po čase se hovor nakonec podařil a když nám řekly, kde se nacházejí, bylo všem jasné, že už vlak nestihnou. Další spoj jede až za dvě hodiny, čekat na něj v zimě a ve tmě nebude nic příjemného.
Naštěstí i toto závěrečné dobrodružství mělo dobré vyústění. Vlak měl chvilku zpoždění, což by ovšem nestačilo, ale sestra Štěpánka okouzlila svým osobním šarmem průvodčího natolik, že spoj počkal, dokud se i naše tři poslední účastnice nevynořily ze šera.
Bohu díky, vše dobře dopadlo, sestra Štěpánka to pak ve vlaku připisovala sv. Josefovi, kterého prý vzývala, a my ostatní nemáme důvod o tom pochybovat.
Fotky si prohlédněte v odkazu.